Knihovna

Fantastická zvířata a kde je najít

Toto dílo Mloka Scamandera je pouhým úvodem k nepřebernému množství fantastických zvířat, která obývají náš svět a o jejichž existenci mudlové nemají povětšinou ani tušení. Pokud se některý příslušník nečarodějské populace setká s tímto tvorem — tedy vidí, co neměl vidět — je uplatněno paměťové kouzlo. V případě nejhorších kolizí zasahuje Úřad pro dezinformace. Jinak jsou kouzelní tvorové chráněni zastíracími kouzly nebo umístění v "bezpečných lokalitách", které jsou obehnány kouzlem na odpuzování mudlů.

Akromantule (Acromantula)
Je nestvůrný osmioký pavouk schopný lidské řeči. Pochází z neprostupné džungle Bornea. Charakteristické znaky — husté černé chlupy po celém těle, velké rozpětí nohou (až 15 stop — cca 4,5 metru), klepeta, která zřetelně a hlasitě cvakají a jedovatý sekret. Acromantule je masožravá a dává přednost větší kořisti. Samice — větší než samec — klade až 100 vajec najednou o velikosti nafukovacího míče a tato patří mezi neobchodovatelné zboží — dovoz, či prodej se trestá přísnými pokutami. Známý zástupce — Aragog se všemi potomky.

Auguron (Augurey)
Rovněž známý jako irský fénix — jeho domovem je Británie a Irsko, ale lze jej nalézt i v severní Evropě. Zelenočerný auguron je vyzáblý a truchlivě vyhlížející pták, který vzdáleně připomíná podvyživeného supa. Je nesmírně plachý a hnízdí v trnitých keřích. Živí se velkým hmyzem a vílami, létá pouze za hustého deště — jinak se skrývá v hnízdě tvaru slzy. Jeho charakteristické hluboké a rozechvělé houkání se kdysi považovalo za předzvěst smrti. Později (za trpělivého průzkumu) se zjistilo, že pouze oznamuje příchod deště. Brka augurona jsou pro psaní nevhodná, protože odpuzují inkoust.


Rovněž známý jako hadí král — je zářivě zelený plaz dorůstající délky až 50 stop (15 metrů). Samec má šarlatový chochol na hlavě a mimořádně jedovaté zuby, ovšem nejnebezpečnější zbraní je pohled jeho velkých žlutých očí. Přímý pohled do nich přináší okamžitou smrt. Líhne se ze slepičího vejce vysezeného ropuchou. Jeho pěstování je nezákonné, ale dobře se obchází, protože při kontrole stačí vytáhnout vejce zpod ropuchy. Dožívají se několik stovek let, při dostatku potravy. Podle oficiálních záznamů v Británii nebyl spatřen přinejmenším 400 let.

Běhnice (Doxy)
Známá jako kousavá víla se často omylem za skutečnou vílu považuje, byť je zcela jiným živočišným druhem. Má miniaturní lidskou podobu, ale je pokryta černým ochlupením a má po páru rukou a nohou navíc. Mají rády chladnější klima — severní Evropa a Amerika. Kladou až 500 vajíček najednou a zahrabávají je do země. Mladé se líhnou za dva až tři týdny. Běhnice má dvě řady ostrých a jedovatých zubů — po kousnutí je vhodné aplikovat příslušné sérum.

Blátoplaz (Dugbog)
Je obyvatelem bažin a je možno jej nalézt v Evropě, Severní i Jižní Americe. V nehybném stavu připomíná kus ztrouchnivělého dřeva, ale bližší ohledání odhalí tlapky s plovacími blánami a velice ostré zuby. Neslyšně se plíží bažinatými mokřinami a živí se především malými savci, ale dokáže nepěkně poranit i kotníky kolemjdoucích lidí. Jeho nejoblíbenější pochoutka je však záhon s mandragorou.

Blikač (Clabbert)
Tvor žijící v korunách stromů, vypadající jako kříženec opice a žáby. Původně z jižních amerických států, ale byl vyvezen do celého světa. Má hladkou holou kůži, mramorově zeleného vzhledu a plovací blány na všech končetinách. Paže i nohy silné a obratné, což umožňuje skákání ve větvích. Na hlavě krátké rohy a široká ústa v neustálém šklebu, ovšem plná ostrých zubů. Žere ještěrky a ptáky.. Nejvýraznějším znakem je ale velká bradavice uprostřed čela, která zrudne a bliká při nebezpečí. Američtí kouzelníci je už hromadně nechovají (čemuž napomohly pokuty) jako signalizaci přítomnosti mudlů a tak svým sousedům už nemusí vysvětlovat, proč mají ještě vánoční světýlka nainstalovány na stromech v červnu.

Bodloš (Knarl)
Bodloše si mudlové obvykle pletou s ježkem — jsou opravdu téměř k nerozeznání. Pokud v severní Evropě nebo Severní Americe necháte venku něco k snědku ježkovi a ráno je to pryč — byl to ježek. Pokud máte zahradu ráno zpustošenou — tak si bodloš myslel, že jej chcete vlákat do pasti.

Bublinatka (Plimpy)
Kulovitá kropenatá ryba, pro kterou jsou charakteristické dvě dlouhé nohy zakončené prsty s plovacími blánami. Není nijak nebezpečná, přestože s oblibou oždibuje nohy a oblečení plavců. Obývá hluboká jezera a miluje jako potravu vodní šneky. Jezerní lidé ji považují za parazita a zbavují se jí svázání gumových nohou, pak ji odnese proud.

Černovřes (Horklump)
Pochází ze Skandinávie, ale dnes je doma v celé severní Evropě. Podobá se masité narůžovělé houbě, pokryté řídkými a pevnými černými štětinami. Rychle se rozmnožuje a během několika dnů kompletně zamoří průměrně velkou zahradu. Místo kořínků chapadélky hledá dešťovky a sám je oblíbenou potravou trpaslíků.

Čmelotrysk (Glumbumble)
Je létající hmyz severní Evropy s hebkými šedými chlupy, který produkuje šťávu s melancholickým účinkem a užívá se jí jako léku proti hysterii vyvolané požitím listů horečníku. Pokud se dostanou do úlu, má to katastrofální následky pro med. Hnízdí v tmavých a opuštěných koutech — duté stromy nebo jeskyně. Živí se kopřivami.

Dlaždičoun (Jarvey)
Vyskytuje se v Británii, Irsku a Severní Americe. Vypadá jako přerostlá fretka, co umí mluvit — skutečného rozhovoru není schopen — to překračuje jeho duševní schopnosti. Omezuje se obvykle na krátké, vulgární fráze, zato je chrlí v nepřetržitém proudu. Dlaždičouni žijí většinou pod zemí, kde pronásledují trpaslíky, přestože nepohrdnou ani krtky, krysami nebo hraboši.


Patří k nejproslulejším, ale také nejobtížněji skrývatelným fantastickým zvířatům. Samice jsou obvykle větší a agresivnější, ale i k drakovi by se měl přibližovat jen vyškolený a obratný kouzelník !!! Dračí kůže, krev, srdce, játra a rohy jsou vesměs obdařeny silnými kouzelnými vlastnostmi, dračí vejce patří mezi neobchodovatelné zboží — dovoz, či prodej se trestá přísnými pokutami. Existuje 10 základních plemen draků:

čínský ohniváč
hebridský černý
*maďarský trnoocasý
*norský ostrohřbetý
*novozélandský opálooký
*obyčejný velšský zelený
*peruánský zmijozubý
*rumunský dlouhorohý
*švédský krátkonosý
*ukrajinský železnobřichý

Pamatujte, že kdykoliv je to možné, drak sežere člověka — lidé patří k dračí pochoutce!

Drsnochvost (Nogtail)
Démoni žijící ve venkovských oblastech Evropy, Ruska a Ameriky. Podobají se zakrslým selatům s dlouhýma nohama, ježatým pahýlovitým ocasem a úzkýma černýma očima. Má ve zvyku se vetřít mezi selata do chlívku a čím déle zůstane neodhalen, tím déle statek stíhají různé pohromy. Pokud je ze statku zahnán čistě bílým psem, už se nevrátí.

Duhovec (Streeler)
Gigantický plž, který každou hodinu mění barvu a jeho sliz je tak jedovatý, že vše přes co přeleze seschne a shoří. Tento jed je jednou z mála známých látek, které dokáží usmrtit černovřesy.

Dvoubřitník (Mackled Malaclaw)
Suchozemský tvor kamenitých pobřežních oblastí Evropy. Sice se značně podobá humrovi, ale pro lidi je nestravitelný — vyvolává vysoké horečky s ošklivou zelenou vyrážkou. Má asi 40 cm, je světlešedý s tmavozelenými skvrnami a jeho kousnutí má vedlejší účinek. Oběť je po dobu jednoho týdne pronásledována obrovskou smůlou.

Ďasovec (Grindylow)
Světlezelený rohatý vodní démon jezer Irska a Británie. Agresivně se chová ke kouzelníkům i mudlům, občas si jej jezerní lidé dokáží ochočit. Živí se drobnými rybkami a dlouhé prsty dokáží vyvinout mocný stisk, ale snadno se zlomí.


Toto hodnocení získal jen proto, že jen výjimkám mezi kouzelníky se ho podařilo ochočit. Je to majestátní, jasně rudý pták velikosti labutě s dlouhým zlatým ocasem, zobákem a spáry. Místem výskytu je Egypt, Čína a Indie. Dožívá se obrovského věku díky regeneraci spálením a povstáním ze svého popela jako mládě. Je absolutně mírumilovný. Dokáže kdykoliv zmizet a znovu se objevit. Jeho zpěv zvyšuje odvahu čistého srdce a zlé plní strachem. Slzy mají mocný léčivý účinek.

Ghúl (Ghoul)
Je sice ošklivý, ale není zvlášť nebezpečný. Podobá se slizkému kolozubému obrovi a sídlí na půdách či stodolách patřících kouzelníkům, kde se živí můrami a pavouky. Hlasitě skučí, občas hází kolem sebe předměty, ale pokud na něj osobně narazíme, přinejhorším výhružně vrčí.

Gryf (Griffin)
Je původem z Řecka — tvor s předníma nohama a hlavou gigantického orla, avšak tělem a zadníma nohama lva. Býval využíván ke střežení pokladů. Obvykle jsou divocí a vzteklí, ale několik málo obratných kouzelníků se s některými gryfy dokázali spřátelit. Žerou pouze syrové maso.

Hafoň (Crup)
Jsou původem u jihovýchodní Anglie a až na rozeklaný ocas jsou podobní foxteriérovi. Je to kouzelnicky vyšlechtěný pes, který je oddán kouzelníkům a na mudly reaguje divoce a vztekle. Báječný likvidátor "čehokoliv", protože sežere vše od trpaslíků, až po staré pneumatiky. K chovu je třeba povolení a chovatel musí prokázat, že i v mudly obydlené oblasti hafoně ovládne.


Britský a Irský vodní démon, který na sebe bere nejčastěji podobu koně s orobincem místo hřívy. Když nic netušící oběť nasedne, potopí se s ním ke dnu a tam jej pozře (mimo vnitřností). Dá se zneškodnit uzdou umístěnou správně umisťovacím kouzlem. Největší známý hastrmanec obývá skotské jezero Loch Ness a jelikož na sebe bere různé podoby od vydry až k vodnímu hadovi, jeho skutečná totožnost mudlům uniká, stejně jako démon samotný.

Hipogryf (Hippogriff)
Je původem z Evropy, ale dnes již po celém světě. Přední polovina těla je obrovský orel i s křídly a zadní kůň. Je možno jej ochočit, ale velmi obtížně. K tvorovi se přibližujeme s pohledem upřeným do očí — úklona je projevem dobrého úmyslu. Jestliže ji opětuje, je bezpečné se přiblížit. Živí se hmyzem a drobnými ptáky a savci. Snáší jedno velké, křehké vejce.

Hipokampus (Hippocampus)
Jeho pravlastí je Řecko (nyní celé Středozemní moře) a má hlavu i přední část těla koně a zadní připomíná gigantickou rybu. Klade velká poloprůhledná vejce, jejichž skořápkou je vidět pulce.

Hrabák (Niffler)
Hrabák je Britské zvířátko. Připomíná většího krtka a má zálibu ve všem, co se třpytí. Je mírumilovný, ale může v domě způsobit velké škody. Žijí v doupatech až 20 stop (6 metrů) hluboko pod povrchem a v jednom vrhu mívají šest až osm mláďat.

Huňáč (Porlock)
Je strážcem koní a vyskytuje se v anglickém Dorsetu a jižním Irsku. Má dlouhou srst, obrovské množství hrubých vlasů a neobyčejně velký nos. Nohy má zakončeny kopyty, ruce malé s čtyřmi sukovitými prsty. Dospělí jsou asi 60 cm vysocí a živí se trávou. Jejich jediným smyslem života je hlídání koní a před lidmi se vždy schovávají.

Chiméra (Chimaera)
Vzácně se vyskytující řecká obluda se lví hlavou, tělem horské kozy a dračím ocasem. Je divoká, krvelačná a neobyčejně nebezpečná!!! Její vejce jsou neobchodovatelné zboží — dovoz, či prodej se trestá přísnými pokutami.

Jednorožec (Unicorn)
Toto hodnocení je přiznáno jen proto, aby s tímto tvorem bylo zacházeno s respektem, jaký tomuto nádhernému zvířeti náleží. V dospělosti (7 let) je to sněhobílý kůň s rohem, hříbata jsou zlatá, později stříbrná a stávají se stále více plašší — spíše k sobě pustí čarodějku, než kouzelníka. Obvykle se užívá roh a žíně, které mají velké kouzelné vlastnosti. Krev je má také, ale je neobyčejně podlé a trestuhodné zabít jednorožce.

Jedomet (Lobalug)
Vyskytuje se na dně Středozemního moře. Je to 30 cm dlouhý primitivní tvor — chrlící rourka a jedový váček. Při ohrožení se smrští a útočníka postříká jedem. Vodní lidé jej užívají jako zbraně a odběr jedu pro přípravu lektvarů podléhá přísné kontrole.

Jehlanka (Shrake)
Ostnitá ryba Atlantského oceánu. První byly vytvořeny jako nástroj pomsty mudlovským rybářům a na tomto místě jsou sítě vždy prázdné a rozervané.

Karkulinka (Red Cap)
Trpasličí tvorečkové žijící v děrách na starých bojištích nebo kdekoliv kde tekla krev. Pro osamělé mudly jsou velmi nebezpečné, protože za temných nocí se pokoušejí je ubít k smrti. Nejrozšířenější jsou v severní Evropě.


Toto hodnocení je přiznáno jen proto, aby s tímto tvorem bylo zacházeno s respektem, jaký mu náleží. Kentaur má lidskou hlavu, hruď a paže spojené s koňským tělem, jehož srst může mít různou barvu. Je inteligentní a schopný lidské řeči, ale na vlastní žádost nejsou považováni za "osoby". Mají své vlastní prostředky ochrany proto je mudlové, i přes značné rozšíření, neobtěžují. Konec konců kentauři kašlou stejně i na kouzelníky — mezi nimi a mudly nedělají rozdíl. Jejich životní styl a zvyky proto nejsou známy.

Kluběnka (Puffskein)
Je rozšířená po celém světě. Je to krotký tvor kulovitého tvaru, pokrytý hebkou, hořčičně zbarvenou srstí. Miluje mazlení a lehce se o ni stará. Je-li spokojená, vydává tichý bzučivý zvuk. Čas od času se z těla vynoří dlouhý růžový jazyk a spořádá, na co přijde — od zbytků jídla až po pavouky. (I holuby z nosu spících kouzelníků).

Kůrolez (Bowtruckle)
Tvor plnící funkci strážce stromů. Západní Anglie, jižní Německo a některé skandinávské lesy. Měří maximálně 25 cm a jako by jej tvořila kůra a větévky s dvěma malýma hnědýma očkama.. Je mírumilovný a plachý, ale je-li ohrožen jeho strom, dokáže zle poranit dřevorubcovy oči. Za porci stínek je možné z jeho stromu získat dřevo na hůlku.

Lesní mužíček (Erkling)
Je tvor podobný elfům a pochází z německého Schwarzwaldu. Měří asi 90 cm, má špičatý obličej a pochechtává se pronikavým vysokým smíchem, kterým dokáže okouzlit zvláště děti. Jeho zájmem je odlákat je a sníst. Díky přísným kontrolním opatřením německého ministerstva kouzel se počet obětí v posledních staletích radikálně snížil.

Maguár (Kneazle)
Původní šlechtění v Anglii, nyní již v celém světě. Je to malé kočkovité zvířátko se skvrnitou, puntíkovanou nebo žíhanou kožešinou, přerostlýma ušima a ocasem podobným lvímu. Je nezávislé, inteligentní a občas i agresivní, ale pokud si někoho oblíbí, je skvělým domácím mazlíčkem. Má schopnost odhalit nežádoucí a podezřelá individua a pokud jeho majitel zabloudí, spolehlivě jej dovede domů. Může se křížit i s obyčejnými kočkami, ve vrhu mají až osm koťat a k chovu je třeba zvláštní povolení (jako pro hafoňe a pastelníčky), pro neobvyklý vzhled, který přitahuje pozornost mudlů.

Mantichora (Manticore)
Nanejvýš nebezpečná řecká nestvůra a lidskou hlavou, lvím tělem a štířím ocasem. Je stejně vzácná a nebezpečná jako chiméra a tvrdí se, že při požírání ulovené kořisti si polohlasně prozpěvuje. Její kůže odpuzuje prakticky všechna známá kouzla a bodnutí ocasem přináší okamžitou smrt.

Mečoroh (Graphorn)
Vyskytuje se v horských oblastech Evropy. Je to mohutné zvíře s šedočervenou srstí a hrbem n hřbetě a hlavu zdobí dva velice dlouhé a ostré rohy. Má neobyčejně útočnou povahu. Ani trollové si s nimi vždy neporadí. Rozemleté rohy jsou přísadou lektvarů a pro obtížné získávání jsou neuvěřitelně drahé. Kůže je pevnější než dračí a odpuzuje většinu kouzel.

Měsíčník (Mooncalf)
Nesmírně plachý tvor, který z doupěte vylézá jen za úplňku. Má hladké světlešedé tělo, kulaté vypouklé oči na temeni a čtyři pavoukovité nohy s obrovskými ploskými chodidly. Ve světle měsíce provozují na zadních nohou složité tance (mudlové potom zkoumají složité vzorce v poli s obilím a dodnes jsou pro ně neřešitelnou záhadou). Je to fascinující pohled a stříbřitý trus užitý před východem slunce na kouzelné bylinky zvýší jejich výnos i kouzelnou sílu.

Mizenka (Tebo)
Je popelavě zbarvené prase bradavičnaté v oblasti Konga a Zairu. Ovládá umění neviditelnosti, takže je velmi obtížné se jí vyhnout nebo chytit. Její kůže je velmi ceněná pro výrobu ochranných štítů a oděvů.

Mořský had (Sea Serpent)
Mořští hadi se nacházejí v Atlantském a Tichém oceánu i ve Středozemním moři. Jejich vzhled je sice hrozivý, ale není potvrzeno, že by zabil člověka. Dorůstá délky až 100 stop (cca 30 metrů); má koňskou hlavu a dlouhé hadovité tělo.

Nundu (Nundu)
Toto východoafrické zvíře je možná nejnebezpečnější šelmou světa — gigantický leopard, který se však pohybuje úplně tiše a dech vyvolává chorobu natolik virulentní, že dokáže vyhubit celé vesnice. Dosud jej nedokázalo zneškodnit méně než 100 plně spolupracujících kouzelníků.

Obroun (Re'em)
Je neobyčejně vzácný gigantický tur se zlatou srstí, který se objevuje v neobydlené divočině Severní Ameriky i dálného východu. Krev obrouna, tomu kdo ji vypije, propůjčí obrovskou sílu. Potíže s jejím získáváním znamenají, že poptávka vždy vysoce převyšuje nabídku.

Ohňový krab (Fire Crab)
Je podobný velké želvě s bohatě dekorativním krunýřem. Místo výskytu na Fidži je přeměněno na rezervaci na jeho ochranu jak před mudly, tak i před kouzelníky, kteří z jejich krunýřů užívají jako nesmírně ceněných kotlíků. Je-li ohrožen, ze zadečku vystřeluje plameny. Jsou vyváženi i jako domácí zvířata, ale jen na zvláštní povolení.

Okamie (Occamy)
Vyskytuje se na Dálném východě a v Indii. Je to dvounohý opeřený a okřídlený tvor s hadím tělem — cca čtyři a půl metru délky. Živí se ptáky a drobnými savci, ale napadne každého, kdo se k ní přiblíží, zvláště pokud brání vejce, jejichž skořápky jsou z nejčistějšího stříbra.

Okřídlený kůň (Winged Horse)
Známější jako Pegas existuje v mnoha plemenech po celém světě:

*abraxaské — velmi silný obří plavák
*aethonské — kaštanový hnědák oblíbený v Irsku a Británii
*granijské — šedý a obzvlášť rychlý
*thestralské — vzácné, vraník nadaný schopností neviditelnosti. Mnozí kouzelníci věří, že nosí smůlu.
Majitel Pegase je povinen v pravidelných intervalech koně začarovávat zastíracím kouzlem, stejně jako hipogryfa.

Leprikón (Leprechaun)
Někdy též známý jako šprýmařík je inteligentnější než víla a méně zlomyslný než šotek, rarach nebo běhnice — přesto je velký nezbedník. Vyskytuje se pouze v Irsku, dorůstá asi 20 cm a je zelený. Přestože umí mluvit, stejně jako kentauři netouží po změně statutu na "osobu". Rodí živá mláďata a na svou existenci s oblibou upozorňuje mudly a tak je v jejich literatuře stejně často, jako víla. Substance, kterou umí vytvořit vypadá jako zlato, ale po několika hodinách zmizí. Není znám případ, že by způsobili trvalou újmu člověku.

Pastelníček (Fwooper)
Je africký pták s neobvykle křiklavě barevným opeřením ( oranžoví, růžoví, citrónově zelení nebo žlutí). Jsou zdrojem ozdobných písařských brků a kladou i zářivě vzorovaná vajíčka. Zpočátku příjemný zpěv později dohání posluchače k šílenství. Proto jsou prodáváni začarovaní umlčovacím kouzlem a to je třeba každý měsíc obnovovat. Opět jen na povolení.

Pětinoh (Quintaped)
Známý i jako chlupatý MacBoon. Je nesmírně nebezpečná masožravá obluda, která miluje zvlášť lidské maso.. Žije jen ostrově Drear u pobřeží severního Skotska a tak se toto stalo nezakreslitelným teritoriem. Připomíná rudohnědou chlupatou hvězdici na stejně chlupatých pěti nohách zakončených kopyty. Postoj nohou jako u pavouka.


Nacházejí se na celém světě. Dovedou zalézt pod prkna podlahy či obložení a zamořit celý dům. Na jeho přítomnost upozorní odpudivý zápach rozkladu. V klidovém stádiu se podobá skvrně nazelenalé plísně s očičky, je-li vyplašen, bleskurychle odcupitá na četných pavoukovitých nohou. Živí se zbytky. Než se přemnoží je třeba uplatnit čistící kouzlo.

Pogrebin (Pogrebin)
Je sotva stopu vysoký ruský démon s chlupatým tělem, ale holou a přerostlou šedivou hlavou. Přikrčený je jako lesklý kulatý kámen. Přitahují jej lidé a pokud je mu doboleno sledovat svou oběť příliš dlouho, zmocní se jeho kořisti absolutní beznaděj a zoufalství. Jakmile padne na kolena a rozpláče se, démon se na ni vrhne a pokusí se ji pozřít. Dá se odehnat jednoduchými zaklínadly, ale stejně účinné je jej prostě nakopnout!

Polovid (Demiguise)
Tvor žijící na Dálném východě, ale je jen stěží objevitelný, neboť v případě vlastního ohrožení se umí učinit neviditelným — vidí jej pouze kouzelníci k jeho lovu kvalifikovaní. Polovid je mírumilovné býložravé zvíře, vzhledem připomíná elegantní opici s velmi dlouhou, hedvábně stříbřitou srstí. Jejich kožešina je nesmírně ceněná, protože z jejich srsti se tkají neviditelné pláště.

Popelec (Ashwinder)
Vzniká z kouzelného ohně *, kterému je dovoleno dlouho a nekontrolovaně hořet. Je to tenký světlešedý hádek se zářivě rudýma očima, který se zrodí z řeřavých uhlíků ohně a odplazí se do stínů obydlí, kde hoří tento oheň — zůstává po něm popelem posypaná stopa. Žije pouze jednu hodinu, ale za tuto dobu vyhledá temné a neobydlené místo, kde naklade jasně červená a intenzivně žhnoucí vejce. Nejsou-li včas nalezena a zmrazena kouzlem, obydlí podpálí. Zmrazená vejce jsou nesmírně ceněná jako přísada do nápoje lásky nebo snězená, jsou lékem proti zimnici. * Kouzelný oheň — jakýkoliv oheň, do něhož byla přidána kouzelná substance (např. Letax)

Ramora (Ramora)
Stříbrná ryba Indického oceánu se silnými kouzelnými schopnostmi. Dokáže ukotvit lodě a je strážným andělem námořníků. Je chráněna mnoha zákony před kouzelnickými pytláky, neboť je tvorem, jehož schopnosti jsou ceněny.


Nejčastějším místem výskytu je anglický Cornwall. Jsou kovově modří, až 25 cm vysocí a velice nezbední. Přestože nemají křídla, umějí létat. Dorozumívají se pisklavým švitořením, které je srozumitelné jen jiným rarachům. Rodí živá mláďata.

Rotulice (Billywig)
Je hmyz s domovem v Austrálii, centimetr a půl dlouhá, jasně safírově modrá a létá tak rychle, že mudlové si jí nevšimnou a i kouzelníci obvykle až po štípnutí.Toto způsobuje závratě a následně levitaci. Křídla jí vyrůstají z temene hlavy a otáčejí se tak rychle, že celá rotuje. Žihadlo má na spodní části těla. Sušení žihadla se používají pro přípravu několika lektvarů a jsou (pravděpodobně) jednou z ingrediencí cukroví šumivé bzučivky.

Runovec (Runespoor)
Prapůvodně žil v zemičce Burkina Faso v Africe. Tříhlavý, jasně oranžový had s černými pruhy je asi 2 metry dlouhý a velmi nápadný. Proto lesy které obývá jsou nezakreslitelné. Sám o sobě není nijak agresivní a byl chován jako domácí miláček. Levá hlava (had proti vám) plánuje, prostřední je snílkem, pravá je kritikem a počínání obou hlav hodnotí nepřetržitým podrážděným sykotem. Zuby pravé hlavy jsou neobyčejně jedovaté. Málokdy se dožije vysokého věku, protože hlavy mají sklon na sebe útočit a velmi často chybí pravá hlava — to když zbylé se spolčí a ukousnou ji. Jediný známý tvor, který svá vejce vyvrhuje ústy. Ceněná surovina lektvarů duševní svěžesti.

Salamandr (Salamander)
Drobná ještěrka žijící v ohni a živící se plameny. Je jasně bílý, ale podle teploty ohně i modrý nebo rudý. Mimo oheň přežijí asi 6 hodin, jsou-li pravidelně krmeni pepřem, zůstávají však na živu pouze tak dlouho, dokud hoří oheň, ze kterého vzešli. Jeho krev má skvělé léčebné a rekonvalescenční účinky.

Scvrček (Moke)
Stříbrozelená ještěrka délky asi 30 cm žijící v Británii a Irsku. Dokáže se podle libosti scvrknout a tak ji mudlové ještě nezaznamenali. Její kůže je ceněná surovina pro výrobu měšců a peněženek, neboť v přítomnosti cizího člověka se smrští a jsou jen těžko k nalezení.

Sfinga (Sfinx)
Egyptská má lidskou hlavu na lvím těle a již více než tisíc let ji kouzelníci využívají k hlídání cenností a tajných úkrytů. Je velmi inteligentní a vyžívá se v hádankách a hlavolamech, ale opravdu nebezpečná je jen tehdy, kdy je ohroženo to, co hlídá,

Smrtipášť (Lefthifold)
Známý jako živoucí rubáš — se naštěstí vyskytuje jen velmi vzácně v pásmu tropického klimatu. Je podobný centimetr a půl tlustému plášti (tlustější jen v případě, že přednedávnem zabil a pozřel nějakou oběť), který v noci klouže těsně při zemi. Svou oběť obalí a zadusí — zastaví je jen Patronovo zaklínadlo, ale jelikož obvykle napadá spící, mají jen zřídka možnost zaklínadlo úspěšně použít. Nezbude ani stopa po oběti, ani po o něco tlustším plášti, který opět proklouzne do temnoty.

Šotek (Imp)
Žijí pouze v Británii a Irsku a často jsou zaměňováni s rarachy — neumějí však létat a jsou tmavohnědí až černí. Společný je jim ale groteskní smysl pro humor. Libují si ve vlhkém a bažinatém terénu a mláďata se líhnou plně zformovaná, asi 3 cm dlouhá.

Tlustobřich (Diricawl)
Pochází z Mauricia — buclatý nelétavý pták a načechraným peřím je schopen před nebezpečím zmizet a opět se zjevit jinde (jako Fénix). Mudlové si jeho existence byli vědomi a nazývali jej dodo. A díky jeho schopnosti mizet jsou přesvědčeni, že jej vyhubili.

Tlustočerv (Flobberworm)
Silný hnědý červ až 30 cm dlouhý, který se prakticky nepohybuje. Žije ve vlhkých příkopech a je naprosto nezajímavý.

Hrůzostrašné, ale hloupé stvoření až tři a půl metru vysoké a vážící víc než tunu, se často chová agresivně a nepředvídatelně. Pocházejí ze Skandinávie, ale dnes žijí v Británii, Irsku i jiných oblastech severní Evropy. Známe tři druh trollů

*Horský je světlešedý s holou hlavou
*Lesní je světlezelený a někdy s zelenými či hnědými vlasy
*Říční je načervenalý s krátkými rohy a občas chlupatý
*Největší a nejnebezpečnější je horský. Živí se syrovým masem a nejsou vybíraví — berou jak divou zvěř, tak lidi.

Trpaslík (Gnome)
Běžně se vyskytující zahradní škůdce, který se nachází na celém území severní Evropy i Severní Ameriky. Dorůstá 30 cm, má neúměrně velkou hlavu a tvrdé, kostnaté nohy. Zbavíte se jich buď dlaždičounem nebo je roztočíte ve vzduchu, až se mu zamotá hlava a pak jej přehodíte co nejdál přes zeď.

Třaskavec (Erumpent)
Velké šedé africké zvířátko , obdařené obrovskou silou. Dosahuje váhy až 1 tuna a z dálky je možno si jej splést s nosorožcem. Tlustá kůže odpuzuje většinu kouzel. Rodí vždy jen jedno mládě. Obvykle není útočný, ale je-li vyprovokován, následky jsou katastrofální — roh prorazí COKOLIV a vstříknutí tekutina je výbušná. Populace není početná, protože samci se v období páření často vyhazují do vzduchu. Rohy, ocasy a výbušná kapalina se užívají k přípravě lektvarů — patří mezi obchodovatelné zboží skupiny B — nebezpečné a podléhající přísné kontrole

Tůňodav (Kappa)
Japonský vodní démon mělkých tůní a řek. Vypadá jako opice s šupinami a pod temenem má dutinu, v níž nosí vodu. Živí se lidskou krví, ale hodí-li se mu okurka s vaším vyřezaným jménem, pak vám neublíží. Pokud ji s sebou nemáte, je nutno jej lstí donutit se sehnout, až mu z dutiny vyteče všechna voda, to ho připraví o všechnu sílu.

Víla (Fairy)
Drobná a nesmírně pohledná stvořeníčka s minimální inteligencí a je využívána kouzelníky především k dekoraci. Žije v lesích na pasekách a je vybavena jistými kouzelnými schopnostmi k odhánění dravců (např. auguroni..) má hašteřivou povahu, ale protože je velmi marnivá, zkrotne, má-li posloužit jako ornament, kde vyniknou její nádherná motýlí křídla. Víla neumí mluvit !!! Rozmnožuje se kladením vajec

Vlkodlak (Werewolf)
Se vyskytuje po celém světě a lidé se ve vlkodlaky mění pouze, pokud je pokouše. Dosud není znám účinný lék, třebaže v posledních letech pokroky ve výrobě lektvarů dokáže utlumit nejhorší příznaky. Jednou měsíčně, za úplňku, se jinak zcela zdravý kouzelník nebo mudla mění ve vražednou bestii, která dává lidské kořisti přednost před jakoukoliv jinou.

Vodní lidé (Merpeople)
Také jezerní lidé, sirény či mořské panny jsou rozšíření po celém světě, přestože vzhledem se hodně liší. Mají vlastní jazyk a přesto stejně jako kentauři odmítli statut osob a na vlastní žádost jsou klasifikováni jako zvířata. Nejstarší v dějinách zaznamenaní byli známí jako sirény v Řecku a v teplejších vodách překrásné mořské panny, které se často objevují i v mudlovské literatuře. Skotské a Irské již tak krásné nejsou.

Všudylezka (Chizpurfle)
Drobní cizopasníci — jako drobný krab s velkými tesáky. Přitahují je kouzla a usadí se v peří nebo kožešině tvorů jako hafoňové nebo auguroni. V kouzelnických obydlích napadají kouzelné předměty a postupně se prokoušou až k magickému jádru nebo v kotlících polykají zbytky lektvarů — zvláště tyto se likvidují obtížně (záleží na lektvaru co pozřely), jinak jsou snadno zničitelné jakýmkoliv prodávaným značkovým lektvarem.

Yetti (Yeti)
Pochází z Tibetu a je považován za příbuzného trollů, ale ještě nikdo se nedostal tak blízko, aby mohl provést odborné testy.

Zlatonoska (Snidget)
Má toto označení, protože její zajetí nebo zranění se přísně trestá!! Je to neobyčejně vzácný a chráněný ptačí druh. Je dokonale kulatá s velmi tenkým dlouhým zobákem, očima lesklýma a barvou podobnýma rubínům. Je dokonalý a neobyčejně rychlý letec. Její pírka a oči jsou tak ceněným artiklem, až byla málem vyhubena. Jedním z významných faktorů záchrany bylo i její nahrazení Zlatonkou ve famfrpálu.

Zmíráček (Jobberknoll)
Malý modře skvrnitý ptáček, který se živí drobným hmyzem severní Evropy a Severní Ameriky. Nevydá jediný zvuk až do okamžiku své smrti, kdy vyrazí táhlý skřek složený ze všech zvuků, jaké kdy slyšel, zopakované pozpátku. Pírka zmíráčka se užívají k přípravě veritasér a paměťových lektvarů.

.: Bytosti neskutečné

Úvod
Domácí duchové
Duchové osudu
Bytosti horské, vodní a lesní
Bytosti částečně zvířecí podoby
Nadpřirozená zvířata
Záhadné jevy
Lidé vtělující se do zvířat a stromů



Úvod
Tato kniha pojednává o bytostech, které mudlové pokládají za neskutečné. Někteří z nich se s nimi setkali, vyprávěli o tom jiným mudlům, kteří jim však nevěřili, nebo se jejich vyprávění snažili nějak vědecky vysvětlit či jej alespoň překroutili. Domnívám se, že je užitečné se o těchto bytostech poučit více, zejména z mudlovského hlediska, protože mnozí z vás ze zabývají předměty, jako je například Studium mudlů či Dějiny mudlovské společnosti. Je zajímavé dozvědět se mudlovský postoj k bytostem, které my sami důvěrně známe. Doufám, že tato kniha bude nejen poučná, ale i zábavná, a že vyplní mezeru mezi kouzelnickou a mudlovskou společností.



I. Domácí duchové

Mudlové často věřili a dodnes věří na domácí duchy, bůžky, skřítky a podobné bytosti.
U starých Řeků a Římanů byli takovýmito bůžky tzv. penáti (bůžkové místa) a lárové (bůžkové rodiny). Opatrovali domácnost a chránili domácí blahobyt. Obrazy penátů a lárů byly v domě a v rodině uctívány, zejména o rodinných svátcích.
Slované je zase znali jako skřítky a šotky, kterým říkali také hospodáříčkové. Obětovali jim zbytky jídel, aby střežili dům a dobytek, a aby v noci nedělali rámus.
Křesťanství po marné snaze vyhladit v mudlech víru v existenci skřítků a podobných bytostí, se je snažilo vykládat po svém: jsou to zlí duchové, duše nekřtěňátek nebo odbojní andělé, kteří dopadli do lesů (lesní duchové), do skal (skalní duchové) a do vody (vodní bytosti — vodníci). Prospěch, který přinášejí domu nebo rodině, je prospěch dočasný, který přináší pakt se zlým duchem. Až tato doba uplyne (většinou sedm let nebo násobek sedmi let), přijde si zlý duch pro duši toho, kdo se mu upsal.
Domácí bůžkové mohou podle mudlů přijímat různé podoby, ale nikdy nemají podobu bílé holubice — ta je rezervována pro Ducha svatého, pro nevěřící je symbolem míru a štěstí.
Pro mudly nejznámějším, takovým lidovým, domácím bůžkem je tzv. plivník. Mudla najde plivníka nejčastěji v podobě černého kuřátka, promoklého, zimou se chvějícího a prosebně típajícího. Když se ho ujme, začne kuře někde v koutě nebo na peci hrabat a popelit se a pod ním rychle vyrůstá hromada obilí. Tento dar by se ale přijímat neměl — mudla udělá nejlépe, když odnese plivníka zase tam, kde ho našel, včetně vykouzleného obilí.
Rusové mají také svého skřítka hospodáříčka, nazývají ho domovoj nebo děduška domovoj. Je většinou neviditelný a nemá rád, pátrají-li mudlové po tom, kde v domě žije. Obyčejně to bývá za pecí, pod prahem (kde přebývá v podobě hada) nebo v chlévě. Objevoval se i jako šedý kocour nebo chlapeček s drápky.
Domácím bůžkem vždy býval nějaký nebožtík, předek, který v domě umřel. Proto novostavba neměla ochranného domácího ducha, dokud její hospodář nezemřel. Pokud se rodina stěhovala do jiného domu, snažila se pomocí různých čarodějných manipulací přimět bůžka, aby se přestěhoval s ní a chránil ji i v novém bydlišti.
Mudlové věří, že domácího skřítka si mohou i vypěstovat z vejce slepice prvnice (nejraději černé), které se nosí jistý počet dní pod paží. Takovýto uměle vyrobený skřítek splýval u starých Čechů často s bytostí nazývanou zmek nebo zmok (staročesky čert, ďábel). Mívá podobu kuřátka, ohnivého draka, ohnivého kohouta nebo ohnivé koule a do domu vniká komínem. Ve své ohnivé podobě je také nazýván prašivec.



II. Duchové osudu

Osud je u mudlů pojem jak náboženský, tak filosofický. Býval zpodobňován různými vybájenými tvory. U starých Řeků a Římanů to byly Moiry, zvané latinsky Parky (Parcae). Slovo moira (u Homéra aisa) značí ve staré řečtině osud, los, úděl. Moiry — Parky byly tedy bohyně osudu, neodvratného dění v životě jednotlivce. Osudu však podléhali i bohové. Bytost jménem Ananké (řecky nezbytnost, nutnost) dokonce nad bohy vládla.
Tento nade vším stojící osud byl od počátku nezměnitelně určen (latinské fatum). V době pohomérovské byl personifikován již ne jednou, ale třemi postavami. Třemi zřejmě proto, aby při určování údělu čehokoliv vynikly tři okolnosti, které charakterizují každé dění: počátek, trvání, konec.
Ve shodě s tím byly Moiry — Parky. Tři stařeny — Klóthó, která předla nit života, Lachesis, která ji vinula a třetí, Atropos, ji přestřihovala.
V Čechách byly tímto trojím zpodobením osudu tři sudičky.



III. Bytosti horské, vodní a lesní

Divoženky
Divoženky jsou lesní bytosti ženského pohlaví. Žijí v lesích a horách, kde mají svá doupata. Jsou to ošklivé hlavaté ženy s hrubým chlupatým tělem, s vlasy černými nebo rudými. V ruce nosí klacky ovinuté hady. Čarují, ale i léčí, hlavně rostlinami. Rády tančí a k smrti utancovávají mladíky. Neopatrným šestinedělkám podvrhují svoje ošklivé a křiklavé děti.
Divoženky někdy mudlům prospívají, někdy škodí. Jako ochrany proti nim se používá některých bylin.
K divoženkám patří i jezinky. Mají ženskou tvář, tělo prasečí a nohy koňské. Jsou zlé, unášejí mudlovské děti a krmí si je na pečeni. Lidem, kteří v lese usnuli, vyloupávají oči.
Jezinky jsou v podstatě to samé jako lesní čarodějnice zvaná ježibaba, rusky baba-jaga, která také pojídá pečené děti. (Mudlové mají jednu oblíbenou pohádku, která je známá snad po celém světě — o perníkové chaloupce.)
V ruských pohádkách bydlívá baba-jaga v chaloupce na kuří nožce, lítá vzduchem, umí lidi proměnit v kámen.
Lze se domnívat, že osaměle bydlící čarodějnice byly vybájeny ze skutečných stařen, které se dovedly obklopit závojem tajuplnosti. Kromě čarování znaly leccos mudlům prospěšného, například různé účinné rostlinné léky.


Diví muži
Diví muži jsou rovněž lesními bytostmi. V antice jimi byli satyrové (faunové). Žijí v lese, honí zvěř a přitom hrozně houkají. Rádi lákají a unášejí hezké dívky, škádlí myslivce a dřevorubce. Zavádějí mudly, kteří v lese překročili bludný kořen, takže mudlové se pak motají kolem dokola a konce lesa nemohou najít. Obranou proti nim je přezout se nebo obrátit kapsy.
Zvláštním druhem divého muže je hejkal nebo hejkadlo. Je to chlupatý, vousatý, mechem obrostlý mužík se svítícíma očima. Běhá po lese a "hejká". Kdo by se mu však opovážil ozvat, toho vyděsí. Zjeví se mu, vysoký jako borovice, skočí mu na záda a prožene ho po lese. Ale pokud má mudla u sebe chléb, nemá nad ním hejkal moc. Hejkal má zřejmě vzor v antickém Panovi, který také děsil v lesích osamělé pocestné svým hrozným hlasem (odtud výrazy panický strach, panika).
Vyloženě lesním strašidlem je tzv. štvaní. Je to lovecká společnost složená z démonů a strašidelných zvířat, která v noci s divokým rykem rejdí po lesích.


Polednice a klekánice
Jsou to ženská strašidla, dalo by se říct démoni určité hodiny: polednice hodiny dvanácté (polední), klekánice hodiny večerního zvonění k modlitbě.
Polednice je bytost naprosto zlá. Je nebezpečná šestinedělkám, unáší jim děti, někdy jim podvrhne svoje. Často se zjevuje ve vichřici a svoji oběť, kterou může být i dospělý mudla, nosí vzduchem.
Jako antická Sfinx (Sfinga) dává i polednice mudlům hádanky, a když je neuhodnou, týrá je. Koho zastihne v poledne při práci na poli, toho přinutí, aby s ní celou hodinu hovořil o jedné a téže věci, když to nedokáže, ublíží mu.
Polednice i klekánice patří k bytostem, které bychom mohli nazvat strašidly pedagogickými: polednice trestá za práci v poledne, kdy se má odpočívat a jíst, a trestá děti, které schválně zválejí obilí; klekánice trestá děti, které nechtějí zanechat svých her venku, kdy už se smráká a mají jít domů.
K těmto pedagogickým strašidlům patří také nemodlenka, která za večerní tmy vchází do světnice a bere děti, které se nechtějí modlit; postelníček budí děti, které se dlouho povalují na lůžku; pucnoha nebo škrabinožka dětem bolestně seškrabuje ostrým nožem bláto z nohou, které si zapomněly umýt.


Víly
Víly jsou slovanským druhem nymf — jsou to většinou nymfy lesní. Liší se od nich ale téměř úplným nedostatkem smyslu pro erotiku. Obyčejně to jsou moudré a laskavé panny, které se spíš než o svádění mladíků starají o to, aby pomohly dobrým lidem v nouzi.
Mudlové dělí víly na oblačné, lesní a vodní. V jihoslovanských pověstech jsou často spřízněny s bohatýry, kterým darují sílu například tím, že je nakojí ze svých prsů. Pomáhají bohatýrům podobně, jako řecké bohyně pomáhaly rekům pod hradbami Tróje — dodávají jim sil. Známý slovanský hrdina Jánošík prý dostal svůj pás, který ho činil silným, darem od víly.
Víly nejsou ale jenom dobré, jsou i zlé, které splývají s čarodějnicemi, bosorkami. Tyto víly metají střely, které dovedou těžce zranit, ba i zahubit.
Víly mohou milovat muže, provdat se za ně a mít s nimi děti. Děti víl mají skvělou paměť a jsou moudré. Člověk ale nesmí své manželce-víle připomenout, že je vílou — to navždy zmizí a o své děti se stará potají.


Meluzína
Meluzína se řadí jednak k mořským pannám, neboť tou podle pověsti původně byla, jednak k přízrakům, protože jde o jakousi francouzskou verzi bílé paní. Pověsti o ní vznikly totiž ve Francii a mísí se v nich historie s mytologií. Podkladem těchto pověstí je historická postava francouzské šlechtičny, pramatky hraběcího rodu de Lusignan a zakladatelky rodového zámku ve stejnojmenném francouzském městě. Podle tohoto města, rodu a hradu dostala Meluzína své jméno, neboť slovo Meluzína pravděpodobně vzniklo z mére de Lusignan nebo mére de Lusigne (matka Lusignanu). Hraběcí rod de Lusignan hrál velkou úlohu hlavně v křižáckých válkách. Měluzína prý měla sedm synů, její potomci zasedli dokonce i na královský trůn v Jeruzalémě a na Kypru.
Podle bájí byla Meluzína mořská víla, Siréna, která měla místo nohou rybí ocas. Byla však manželkou i matkou, ale protože měla vílí podstatu, musel jí manžel slíbit, že v sobotu nikdy nebude vyhledávat její společnost. Doneslo se mu ale, že jej manželka v tento čas podvádí, a tak vniknul do jejích komnat a spatřil ji nahou v koupeli, přičemž zjistil, že je napůl rybou. Meluzína s velkým nářkem odlétla oknem a opustila manžela i děti. V noci se však vracela, aby své nejmladší nakojila. Měl-li někdo z rodu de Lusignan zemřít, zjevovala se ve smutečním obleku a vyrážela žalostné výkřiky.
Tyto nářky slyšeli pověrčiví mudlové v hučení, skučení a hvízdání větru v komíně. Dokonce jí z oken házeli hrst mouky nebo soli, aby měla na kašičku pro děti.


Nymfy horské, vodní a lesní
Hory, lesy, řeky, stromy, moře, jezera, jeskyně, údolí a jiná místa v přírodě si mudlové od pradávna oživovaly vybájenými bytostmi obojího pohlaví. Pokud to byly bytosti ženské, staří Řekové a Římané jim ve své mytologii říkaly nymfy. Podle prostředí, ve kterém žily, se dělily na nymfy vodní — najády, horské — oreády a lesní — dryády. Najády se dělily dále na nymfy mořské, říční (jezerní, potoční) a nymfy pramenů. Mudlové si je představovali jako krásné, mladé a veselé dívky, buď nahé nebo jen málo oblečené. K mudlům se chovají laskavě, ale rády unášejí sličné jinochy, kterým způsobují předčasnou smrt a pomatenost. Jsou-li rozhněvány, mstí se na dobytku.
Mudlové často bájí o vodních nymfách, že krásně zpívají a svým zpěvem lákají plavce do záhuby. To bylo zmíněno např. v díle Odyssea, kde vystupovaly mořské Sirény, před nimiž se plavci museli chránit tím, že si zalepili uši voskem.
Představitelkou říční nymfy byla u Němců víla Lorelei, která prý sedí na kolmém skalním útesu nad řekou Rýnem, češe si své zlaté vlasy a zpívá.
Mudlové mají představu, že mořské nymfy jsou horní částí těla ženy, od pasu dolů ryby. Někdy jsou ale nymfy celým tělem ženami. Sirény byly zobrazovány jako ptáci s dívčí hlavou — zřejmě kvůli svému zpěvu.
Někdy se vodní nymfy zadívají do hezkého mladíka, kterého pozorují, když se koupe. Bývá to častým motivem pohádek, zejména láska vodní nymfy ke krásnému princi (např. v díle H.Ch. Andersena nebo Dvořákova opera Rusalka či Lortzingova Undina).
Báje o nymfách všeho druhu vyprávějí, že činností nymf je laškování, tanec, zpěv, koupání, vzájemné škádlení či škádlení lidí, hlavně mladíků. Antické nymfy si užívají se satyry (obé bytosti jsou velmi eroticky založené, odtud slova nymfomanie či satyriasis). Celý mýtus o nymfách spočívá na podkladě erotickém, vzhledem k jejich nedostatečnému oblečení.
Poté, co si nymfy s hezkým hochem pohrají, jej často usmrtí — utopí, udusí, ulechtají či utancují. Někdy se mladík utrápí sám touhou, hlavně po sladkém hlase nymfy.
Lesní nymfy rády jezdí na jelenech a aby je v jejich zábavách nikdo nerušil, hlídají je malí psíci.


Vodník (Hastrman)
Vodník je v Čechách snad nejznámější a nejpopulárnější nadpřirozená bytost, hrdina mnoha pohádek a pověstí. Je to zlá, nebo rozhodně ne dobrá, postava, žijící v řekách, potocích a jezerech (nikdy ne v moři) a topí lidi.
Je-li ve vlastním živlu, vypadá jako malý mužíček, vlasy a vousy má zelené, ústa od ucha k uchu, mezi prsty rukou i nohou má plovací blánu. Někdy bývá popisován jako lysý stařec s tlustým břichem, který má na hlavě vysokou čepici ze sítina kolem těla pás z vodních rostlin.
Mudlové si postavu vodníka sestavili podle vzoru několika zvířat, která mají úzký vztah k vodě. Především je v něm něco žabího — plovací blány, široká ústa. To je směšná stránka jeho zjevu. Podle pověstí se rád živí rybami, samozřejmě syrovými, zde mohla jako vzor posloužit vydra. Největším vzorem pro vodníka je však zřejmě sumec. Jeho zjev je děsivý, je mohutný, vzbuzuje úctu i strach. Jejich hlava je veliká, tlama široká, na horní čelisti jsou dva velké vousy. Tělo je bez šupin, hnědočerné s nádechem do zelena, břicho špinavě bílé či nažloutlé nebo narůžovělé. Sumec miluje podemleté břehy, hluboké výmoly, do vody spadlé stromy. Když mudla viděl, jak přes metr dlouhý sumec stahuje u staré vrby v měsíčním světle svou širokou tlamou kořist pod hladinu, nemůžeme se divit, že utekl pryč a vyprávěl cosi o vodníkovi.
Vodník je postava nejen směšná, ale zároveň i strašná. Své obydlí má pod vodou. Někdy je to prostá chatrč, jindy palác, ale vždy tam má řady polic, na kterých stojí hrnečky pokryté pokličkami (takzvané dušáčky). V těchto hrnečcích jsou uvězněny duše lidí, které vodník utopil. Když někdo hrneček odklopí, duše se osvobodí a vylétne vzhůru. Někdy se tím celé utopení ruší, takže se utopenec vrátí domů, ovšem zestárlý o příslušnou dobu, po kterou byl v hrnečku.
Na své oběti vodník rád líčí. Na děti velkou zlatou rybu, která září, na děvčata pentličky a zrcadélka, jež rozvěšuje po břehu. Nejsnadněji prý utopí toho, kdo se koupe o půlnoci nebo v pravé poledne — stáhne plavce za nohy pod hladinu. Nejčastěji ovšem podle pověstí topí pacholky, kteří plaví koně.
Vodník se také dovede přeměňovat. Mezi lidi vychází většinou v lidské podobě, přičemž se nemusí vždy jednat o dospělého člověka.
V noci se ukazuje také ve formě lucerny, která hoří na vodě ve stínu stromů a keřů, zjevuje se v podobě koně, který se rád pase u vody. Když na něj někdo nasedne, dá se do cvalu směrem k vodě a pokud jezdec včas neseskočí, přičemž riskuje zlomeninu, utopí ho.
Mudlové vyprávějí, že vodníka lze snadno poznat podle toho, že mu ze šosu stále kape voda. Odvážný mudla se může pokusit vodníkovi tento šos ustřihnout a zakopat jej, obtočený svěceným růžencem, buď v posvěcené zemi nebo na rozcestí. Vodník ale zuří a za lupičem létá kamení a různé noční příšery. Vodník totiž s ustřiženým šosem ztrácí nejen všechny nadpřirozené síly, ale i život. Na souši může žít pouze do příštího svítání a ve vodě se utopí.
Pokud nemůže vodník lidi utopit nebo vyděsit, provádí alespoň různé neplechy — třeba rozhází při dešti seno, aby se znehodnotilo. Někdy se ale vodník stykem s lidmi do jisté míry polidští, takže je s ním možné spolupracovat. Pomáhá pak třeba mlynářům s prací, za odměnu si smějí nachytat a ve mlýně usmažit ryby, dostanou mléko, které mají rádi a někdy přespávají na peci. I tady provádějí drobná šibalství, ale jsou celkem neškodní.
Často se vodník přidá k pocestnému, kterému prozradí, kdo je a koho jde utopit. Pocestný ale nesmí chtít člověka, zasvěceného smrti, zachránit, protože by se sám stal obětí.
Ve vodě má vodník obrovskou sílu, na souši je však slabý. Jezdí na sumci, za nocí sedává na mlýnském kole nebo na stromě a češe si dlouhé zelené vlasy. Tělo má měkké a kluzké, lze jej těžko chytit. Miluje červenou a zelenou barvu, při řeči huhňá.
I vodník se může oženit — nejčastěji s vodní pannou. Někdy ale zatouží po vesnické dívce, utopí ji, když dívka pere prádlo nebo při koupání, žije s ní pod vodou a má s ní děti, které mají po otci zelené vlásky.
Před vodníkem se lze chránit některými bylinami, například kapradím nebo černobýlem. Spoutat ho lze jen provazem z lýčí.



IV. Bytosti částečně zvířecí podoby

Egyptští bohové
Mnozí egyptští bohové a bohyně měli hlavu zvířecí, často ptačí. Příslušné zvíře se pak nesmělo zabíjet, a dokonce požívalo božských poct. Bohové měli hlavu šakalí, hlavu lvice, ptáka ibise, kočky, krokodýla, krahujce, supa, kobry, berana. Posvátná zvířata byla po smrti balzamována a pohřbívána s mnoha poctami.


Satyrové
Jsou to horští a lesní démoni, pocházejí z řecké mytologie. Byli považováni spíš za zlé bytosti. Byli nezbední, vilní a prostopášní, přitom však zbabělí. Znásilňovali nymfy, opíjeli se vínem, znepokojovali pastýře a lidi jdoucí lesem. Mudlové si je původně představovali s kozlími rohy a ušima a od pasu dolů s kozlím tělem. Bůh Pan měl podobu satyra a nejraději trávil čas v jejich společnosti.


Kentaurové
Mají trup lidský a tělo koňské — mudlové se domnívají, že báje o nich vznikly pod dojmem prvních jezdců v dobách, kdy antika neznala koně. Kentaurové vynikají moudrostí a spravedlností. Kentaurové byli pouze pohlaví mužského.


Sfinx (Sfinga)
Sfinx, neboli sfinga, je ve staroegyptském výtvarném umění postava ležícího lva s tváří krále (eventuelně královny), někdy s tváří berana nebo jestřába. Největší a nejstarší sfinga je umístěna u pyramid v Gizeh (Gíze). Byla již několikrát zaváta pískem a znovu vykopána. Mezi jejími předními tlapami bývalo obětiště. Její tvář je lemována rouškou ozdobenou královským hadem, nos je rozbitý a vous na bradě uražen.
Sfingy se vyskytovaly i v asyrském výtvarném umění. Tam to byla socha býka, která měla hlavu muže s plnovousem a orlí křídla. Býk značil sílu, lidská hlava moudrost a orlí křídla rychlost.
Sfinga v řecké mytologii se však podstatně lišila od obou předešlých pojetí sfingy. Zde byla dcerou obra Tyfaona (zhoubný vichr) a hada Echidny. Možná budete znát antickou pověst, kdy se sfinga usadila na skále u řeckého města Théb, zastavovala poutníky a dávala jim hádanku. Kdo nerozluštil, toho usmrtila. Uhodl ji až Oidipus, a to se sfinga sama vrhla ze své skály. Hádanka zněla: "Který tvor chodí ráno po čtyřech, ve dne po dvou a večer po třech?" Odpověď zněla — člověk (jako batole leze po čtyřech, v dospělém věku chodí po dvou a ve stáří se opírá o hůl).
Tato řecká sfinga se zobrazuje s tělem ležícího lva, ale tvář i hruď má dívčí, křídla orlí.


Harpyje
Název mají odvozený z řeckého slova harpadzo = uchvacuji, rvu, údajně jsou dvě — Aello a Okypete. Byly symbolem vichru. Jejich rodiči byli Thaumas a Elektra. Podle mudlovských představ byly harpyje ptáci s dívčí tváří.


Minotaurus
Byl synem Pasifaé a býka, kterého z moře poslal bůh Poseidon (Neptun). Minotaurus byl člověk s hlavou býka. Žil na Krétě v labyrintu a každých devět let mu museli Athéňané vydat sedm dívek a sedm jinochů. Až jednou za ním do labyrintu přišel Theseus s klubkem nitě od Ariadny a zabil ho.



V. Nadpřirozená zvířata

Pegasus
V antické mytologii je to okřídlený kůň, který vyskočil z trupu Medusy, když jí Perseus uťal hlavu. Na Pegasovi jezdil jak Perseus, tak i Bellerofón (zabil Chimairu). Pod úderem Pegasova kopyta vytryskl na Helikonu pramen Hippokrene — tento pramen byl zasvěcen Múzám a básníci z něj čerpali tvůrčí nadšení. Pegasus je symbolem básnického vzletu, básníci na něm jezdí a přitom tvoří verše. Svým prudkým pohybem symbolizuje tvůrčí rozkoš umělce, svými křídly splňuje dlouho nedosažitelný ideál lidstva — létání. Básník, který se na svět dívá z výšky, má odstup od věcí pozemských a přibližuje se "nadzemským výšinám".


Chimaira (Chiméra)
Byla to nestvůra, která byla vepředu lvem, uprostřed kozou a vzadu drakem či hadem. Z úst chrlila oheň, symbolizovala sopečné výbuchy. Zabil ji hrdina Belleforón, který patřil k drakobijcům antiky. Dnes znamená slovo chiméra přelud, mámení, vidina, utopie.


Drak
Drak, Drachem, dragon, dragone, drakon... všechna tato slova pocházejí ze starořeckého slova drakon — drak. Ve své nejjednodušší podobě býval zobrazován jako okřídlený had. Vystupuje v pověstech a pohádkách snad všech národů, všude se povídá o hrdinovi, který zabil draka. Důvodem k jeho zabíjení je buď touha po pokladu, který drak střeží, nebo škoda, kterou drak dělá. Původní představa draka jako okřídleného hada byla později doplněna o četné hlavy, které chrlí oheň a useknuté ihned dorůstají.
Odkud mudlové vůbec vzali představu draka? Buď z různých zvířat, která jim připadala současně groteskní i děsivá — ještěři, hadi — nebo na podkladě kosterních nálezů pravěkých ještěrů.
U některých národů, zejména východních (Číňané, Japonci) není drak vždy jen symbolem zla, ale i dobrých a vznešených pojmů, jako je plodnost, noc, nebe, urozenost. Staří Číňané měli draka i ve státním znaku, dokonce měli i řád draka.
Pověsti o lidských obětech drakům jsou staré jako existence draků samotných. Nejčastěji jim byly obětovány princezny a panny vůbec. Pak přišel princ, rytíř, či hloupý Honza, draka zabil a princeznu vysvobodil. Za to dostal její ruku a půl království k tomu.
Drak, o němž se v těchto pohádkách vypráví, je ztělesněním zla. Je obrovský, chrlí oheň, tělo má hadí nebo ještěří, netopýří křídla a hlavně větší počet hlav.
I ve středověku mudlové věřili v draky. Tehdy je dělili na draky okřídlené a neokřídlené.


Pták Noh
Velcí draví ptáci, jako orel nebo sup, mudlům imponovali svým zjevem, stejně jako mudlové obdivovali silné šelmy — lvy, tygry, medvědy. Často používali tyto dravce do svých rodových znaků — erbů. Řekové ale věřili v existenci tvora, kterého známe jako gryfa. Byl to okřídlený tvor s hlavou lví nebo orlí.
Pták noh — jakási podoba gryfa — vystupuje zejména v českých pověstech o knížeti Bruncvíkovi.


Fénix
Pták fénix pochází z egyptské mytologie, kde má jméno Bennu. Egypťané v něm viděli vtělení boha slunce, měl dokonce vlastní chrám v městě Heliopoli. Říkali o něm, že se každých pět set let ve svém hnízdě sám spaluje, aby znovu povstal z popela. Byl proto symbolem vzkříšení, znovuzrození všeho, co v přírodě hyne.
Křesťané tuto báji přenášeli na zmrtvýchvstání Ježíše Krista.


Jednorožec
Je to kůň, jemuž z čela vyrůstá roh, který jednorožec používá jako zbraň. Roh jednorožce býval ve starověku prodáván, ale byl velice drahý. Mudlové věřili, že má léčivou a kouzelnou moc. Používali jej hlavně na zkoušení vína — ponořili roh do vína a pokud zčernal a orosil se krví, bylo víno otrávené.
Ve středověku byl jednorožec symbolem panenství a síly, znamenal také cudnost.
Plinius jej popisoval s tělem koňským, nohy měl mít sloní a ocas kančí. Mudlové věřili, že ten, kdo pije z rohu jednorožce, se vyléčí i z nejhorších nemocí. Nikdy mu neuškodí jed, necítí při poranění bolest a může procházet plameny.



VI. Záhadné zjevy

Bludičky (světýlka)
Bludičky, nebo také světýlka, byly v podstatě duchy lesními, vodními a polními. Jedná se o známý jev, že se někdy nízko nad bažinami objevují a zase mizí světýlka. Mají prý podobu zelenobílých plaménků. Mudlové je považují za duše nekřtěňátek či za zlé bytosti, které zavádějí člověka do močálů, aby se tam utopil. Někdy se objevují i na hřbitovech. S bludičkami se setkáváme v lidových pověstech všech národů, ale nejsou vždy zlé. Běda však tomu, kdo se jim posmívá — zavedou ho do bahna a utopí.


Mořský had
Je to tvor do jisté míry podobný drakovi, s tím rozdílem, že žije v moři. Zprávy o mořských tvorech neobyčejné délky a velikosti, s tělem hadovitým i jiným, se vyskytují již od nepanšti. Je jich nepřeberně a možná, že některé se ani nedostaly na světlo, protože strach z posměchu okolí "zamykal" námořníkům ústa. Mudlové si dodnes nejsou jisti, zda tyto bytosti skutečně existují, i když mnozí jsou velmi nakloněni tomu věřit a neustále shánějí nové, vědecké důkazy.


Lochnesská příšera
Tento jev zaujal mudly až v době relativně nedávné — někdy v první třetině 20. století. Loch Ness je název jezera ve Skotsku. Je protáhlé, dlouhé 38 km a maximálně 3 km široké. Je asi 152 m hluboké. Svým množstvím vody je největším jezerem Velké Británie.
Mudlové tvrdí, že v tomto jezeře žije ohromné tajemné zvíře, které někdy vyplouvá na hladinu jezera. Bylo prý spatřeno více než stokrát a i velkým množstvím lidí najednou. Nejčastěji je příšera popisována jako had, mudlové ji srovnávají s pravěkým plesiosaurem a vytvořili teorii, že jezero Loch Ness bylo kdysi spojeno s mořem, ale postupně se odpojilo a tito pravěcí ještěři v něm zůstali uzavřeni, rozmnožovali se a žijí dodnes.



VII. Lidé vtělující se do zvířat a stromů

Leopardí a kajmaní muži
Mudlové ve střední Africe si vyprávějí báji o leopardích a kajmaních mužích. Podle této báje má každý leopard v lese a každý kajman v řece svého lidského pána. Každý Afričan z tohoto území se musí snažit, aby se svým leopardem nebo kajmanem navázal spojení, jinak se mu povede zle. Když se mu to podaří, musí usmrtit nějakého člověka a obětovat ho svému zvířeti. Nesmí to být ale člověk nevinný, nýbrž někdo, kdo mu ublížil — takové ublížení může útočník i sám vyprovokovat, aby získal právo tohoto člověka usmrtit. Jestliže leopard nebo kajman společenství přijme, jeho pán si položí vedle postele velký kámen, na kterém bude jeho sluha každou noc jakoby odpočívat. Leopard či kajman ovšem časem požaduje další oběť, aby si jeho pán udržel jeho přátelství. Životy zvířete a jeho pána jsou nerozlučně svázány — oba umírají v témže okamžiku.


Vlkodlak
Pojem vlkodlak je rozšířen po celém světě. V dřívějších dobách docházelo v Evropě k lykantropickým epidemiím. Nejtěžší vypukla r. 1598 v pohoří Jura. Postižení táhli krajem s řevem a štěkotem, vrhali se na zvířata i na lidi (hlavně děti), své oběti usmrcovali, vysávali jim krev a jedli jejich maso. Docházelo k procesům s werwolfy.
Mudlové věřili, že vlkodlakem se stává vždy sedmý syn a že ženě, která si útrapy z porodu ulehčila čarodějnými prostředky, se také narodí vlkodlak.


Člověk a strom
Podle mudlovských pohádek bývá na strom vázán život některé ženy. Ta pak leží v noci na lůžku nehybná, chladná, bez dechu i tepu, protože její duše je ve stromě, ráno ale obživne a vstane, aby večer zase upadla do toho samého stavu. Pokud někdo podsekne strom, s nímž je žena spojena, zemře i ona.

Obsah